Život puberťačky Anety - kapitola 2.

25. ledna 2012 v 23:38 | Lizzie |  Stories

Život puberťačky Anety
-
2. kapitola :
Vánoční úklid

8.12. sobota
20:15

Právě ležim v posteli a cpu se kýblem zmrzky. Připadám si jak v nějakym americkym filmu, jak se tam ty hlavní hrdinky ládujou a jsou celý zdeprimovaný, většinou z ňákýho rozchodu s klukem. Jo. To já jsem taky zdeptaná, ale z mámy. Furt na mě řve, že jsem k ničemu, že jsem líná jak veš, že nic neumim, jsem nezodpovědná, ulhaná, atd. ... Takže za prvé: Jsem nejspíš k ničemu, protože mě tak vychovali.
Za druhé: Líná jo. No, tak kdo by nebyl za takovýhleho počasí a v pubertální náladě? Já teda jo!
Za třetí: Nic neumim - tak to neni žádná pravda. Mám talent na spousty věcí. Třeba sport. Teda jak kterej. Třeba míčový hry mi nejdou. A atletika taky ne. Gymnastika, tak ta vůbec. Ale jde mi tanec! Chodila jsem na tancování, ale trenér mi řekl, ať zkusim radši jinej sport. Podle mě jsem byla nehorázně dobrá a on nechtěl aby ostatní žárlili. Ne, já vim že to tak nebylo, ale tak trošku optimismu musim dodat. No zkraťme to. Ze sportu umim leda tak jezdit na skateboardu, šachy a ... je cvrnkání kuliček sport? ... Pak mám talent na dělání škod všeho druhu, na vymejšlení různejch výmluv a podobně.
Za čtvrté: Nezodpovědná? Nevim kde to vzala. No možná vim, ale to neni nezodpovědnost. To že jsem měla hlídat šesti-letýho bratrance a nechala ho půl dne sedět na vlakovym nádraží, protože jsem ho nechtěla tahat s sebou ( kupodivu tam počkal a nikdo ho neukradl) za kámoškou do Českýho Brodu ,za kterou jsem tak nutně potřebovala, tak to přece neni nezodpovědnost!
A za páté: Že jsem ulhaná?! No dovolte? Já nejsem ulhaná. Jen si některý věci přibarvuju a hódně se vymlouvám. Něco málo překroutim, něco na někoho svedu, ale nejsem ulhaná! Koukám, že jsem odbočila. Zpět k věci. Kde jsem zkončila? Jo. U toho jak se cpu zmrkou a jsem vydeptaná z mámy. Tentokrát na mě křičela, protože jsem si měla uklidit pokoj. Abych to prej aspoň na Vánoce měla hezký v tom pokoji. Když úklid tak po mym. A tak jsem si řekla, že si pokojíček trochu vylepšim. Jeho oblečení, elektroniku, hračky a křečka jsem odnesla na půdu. Jeho nábytek jsem si přivlastnila a dala do něj svoje věci. Brácha nebyl doma, přijel až před chvílí, takže to nebyl žádnej problém. Celej pokoj jsem si totálně předělala a vyzdobila plakátama z Bravíčka. Vypadalo to tam jak v říši jednorožců, kde se nejí nic jiného než cukrová vata a neexistuje jiná barva než růžová. Ale mě se to líbilo. Máma z toho už tak nadšená nebyla. Když vešla do pokoje, málem jí trfil šlak. Začla na mě řvát ( pro změnu ) a lejt mi do hlavy ty rodičovský moudra. Ani se mezi tim snad nenadechovala. Chtěla jsem jí nějak zastavit, aby mi tam neomdlela na nedostatek kyslíku a tak jsem jí začla vyprávět, že už mě štvalo ,jak mám málo osobního prostoru a taky že mi vadí, že to tam mám už asi 4 roky stejný. Řekla jsem jí, že každý někdy potřebuje změnu a že já tu svojí potřebovala dneska. No, a to jí vytočilo uplně. Opět začala řvát a nadávat. Koukala jsem na ní pohledem ála hrozně tě vnímám a je mi šíleně líto to, co jsem provedla. Přitom mi to všechno šlo jednim uchem dovnitř a drhym zase ven a čekala jsem, kdy jí dojdou slova. Ta chvíle nastala a nastalo i ticho. Chtěla jsem ho nějak vyplnit. Už, už jsem se chtěla začít omlouvat, ale pak mi došlo, proč bych to asi tak dělala. A tak na místo omluvy jsem mámě "vynadala" za to, že nedokáže ocenit můj smysl pro umění a designerský talent. Po tomhle mým výstupu to máma vzdala a odešla z pokoje. Potom jsem jen slyšela jak si v obýváku stěžuje tátovi. Ten jí zase určitě nevnímal ( to mám asi po něm ). Ani ne za dvě minuty máma přišla do pokoje znovu. Tentokrát na mě nekřičela, ale pouze mi nařídila ať dám pokoj do 19:00 do normálního stavu. Jenže já jsem za normální stav považovala to, jak to tam bylo přestavěný a vylepšený. Rozhodně to bylo víc normální než před tim. Jak odbila sedmá hodina, mamka naklusala do pokojíčku. Když jsem uviděla její reakci na stav pokoje, myslela jsem si , že mě vzteky sežere. Naštěstí mi zas jenom nadávala. Najednou se uklidnila a bylo ticho. To ticho netrvalo dlouho a mamka spustila tu její známou básničku: "Víš Anetko, Já na tebe nechci křičet. Když ale ty" ... Bla, bla, bla... Je to jako na kolotoči. Pořád dokola a dokola. A znovu dokola! A vůbec, když na mě nechce křičet, tak proč na mě křičí? Tak snad když nechce, tak ať to nedělá.
Brácha se před pár minutama vrátil domů. Málem se zbláznil. Zrovna jsem byla v koupelně, když jsem slyšela, jak huláká: "Aneto! Já tě zabiju! Ty káčo pitomá! Počkej! " Jejda. Já jsem uplně zapomněla na ty jeho věci na půdě. Nějak mě to netrápilo. Ale to ,že jsem kvůli tomu obludnýmu stvoření dostala zaracha, tak to už mi vadilo. Inu, po obdržení zprávy o mém domácím vězení jsem se urazila, popadla z mrazáku zmrzku a teď tady ležím na posteli. Akorát sleduju toho malýho opičáka, jak si nosí věci zpátky do pokoje.
Né! Počkat, on zešílel! Kruci! To je takovej pitomec! Ten malej ropušák mi to všechno dokonale oplatil. Vyházel mi půlku šatníku z okna na zahradu. Ten to schytá! MYslim, že mezi náma dvěma začíná válka. No nedá se nic dělat, jdu to posbírat. ...

...Pokračování příště...


Máte nějaké otázky přímo pro "Anetu"? Pište jí na e-mail!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elík Elík | Web | 26. ledna 2012 v 10:43 | Reagovat

Moc hezké počteníčko :))

2 Mitsu Mitsu | Web | 4. února 2012 v 17:14 | Reagovat

Hustýýý , dost jsem se pobavila..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama